Nelehká, chronická a velmi obávaná choroba napadne člověka, který tuší, pochybuje, dozvídá se. Než se s realitou smíří, tápe, doléhá spousta problémů: skončím na vozíku, proč právě já, co a kdo za to může? Ani jeho rodina a blízcí si nevědí příliš rady. A lékař stojí před hamletovskou otázkou: „říct či neříct!?“ Sdělit oč běží, ale jak, kdy, komu ano a komu ne?

1. Před půl stoletím v době akademika Hennera platilo: čím toho nemocný s RS o své chorobě ví méně, tím lépe. Prakticky to znamenalo vyhýbat se diagnostickému určení, zamlžovat, kamuflovat, obecně hovořit o recidivujícím zánětu nervů, což ostatně nebylo nepravdou a na druhé straně nesvádělo ani k přezírání rizik.

Roztroušená skleróza patřila do oblasti tabu. Tato účelová tradice odpovídala dimenzím své doby. Avšak postupem času s poznáním, že aktuální agresivita RS otupuje, docházelo k průlomu informační bariéry. Přibývá jasně benigních forem, dlouhých a vydatných remisí, pracovní schopnost a délka přežití se prodlužují. Tím se mírní strach z představy brzké a fatální imobilizace. Zásluhu na tomto příznivém vývoji má včasnější poznání onemocnění, komplexnější přístup včetně sekundární prevence a jistě i racionálnější léčba vlastní choroby i většiny komplikací.