Kdy je potřeba vyhledat psychologa

Mgr. Jana Černá Tomanová, Ph.D.

Péče o tělo i duši u RS – jak se o sebe staráme?

Zkusit si pomoci sám

Že roztroušená skleróza útočí na tělo i duši, srdce i hlavu, víme. Vidíme, že mění jejich původní nastavení, vyvolává pocity a zážitky, které předtím jedinec (před diagnostikováním RS) neznal. Možná to nejsou vždy jen změny k horšímu. Možná jsou to také nové momenty a milníky života. Vedou k zastavení se, uvědomění si souvislostí (co souvisí s čím, jak se to prolíná…) a také k poznání, že si leccos mohu ovlivnit. Často slýcháme apel: „Je to v hlavě, nemysli na to a ono to přejde…“ nebo naopak: „Mysli na tohle a na tohle a ono to přijde.“ V tom aby se čert vyznal. Jak měnit fungování hlavy? Psychologové, kteří mají nohy na zemi a něco zkušeností za sebou, vědí, že velmi těžko. To, co se po nás chce jako první – změň to v hlavě – je úkol, který by měl možná přijít spíš jako poslední. Protože je nejtěžší. Troskotáme pak, protože se nám ta změna v hlavě nedaří. Tak nejdeme dál, nezkusíme jiné změny. Protože se ty se netváří tak vzletně, „správně“, učeně nebo oduševněle. Změna, která je možná vždy – co to je a jaká to je změna? Třeba to, jak se o sebe staráme. Jak k sobě přistupujeme, jak se posloucháme nebo aspoň, jak se učíme se poslouchat. Vím, kdy mám opravdu hlad? Umím to odlišit od naučeného schématu (ve 12 se obědvá, po probuzení snídá…)? Možná zde jídlo není tak důležité, ale důležitá je otázka – umím odlišit to, co vnímám ze sebe, svého těla, duše, hlavy, srdce… od toho, co je naučené (protože se to tak dělá)? Co třeba únava? Umím zavnímat, kdy mám potřebu si odpočinout? Umím s tou potřebou pracovat? Umím odlišit, zda únava přichází z „nedělání“ nebo z „dělání příliš“? Nedělání (to, co nám často vyhovuje – málo pohybu, protože pohyb bolí, špatná životospráva, protože nemám vůli, netrénování mozku, protože je to otrava…) vede k podobným příznakům únavy jako „dělání příliš“. Jako to, když si neumím říct dost, když neumím rozlišit, které povinnosti a úkoly jsou skutečně nezbytné. A také, když nedokážu říct NE druhým. Dítěti, když chce, abych s ním posté hrála pexeso a mně už se opravdu míhají kartičky před očima. Manželce, že dnes na úřad opravdu jít nechci, protože jen představa z úředních úkonů mi zvedá žaludek. Otci, že dnes mu vodu do ostřikovačů nemůžu dovézt, protože mám po uplynulých, pracovně nabitých dnech opravdu dost.

Říct si o pomoc

To jen tak pro zamyšlení. Co když potřebuji pomoc? Umím si o ni říct? I to je totiž součástí zdatné a smysluplné péče o sebe. I tak se o sebe starám. Na svou nemoc nechci a asi ani nemohu být sám (sama). Někdy (nebo častěji) potřebuji pomoc lékařů, sester, psychologů, fyzioterapeutů a dalších odborníků. Mohu si o ni říct a mám-li štěstí, dostane se mi jí včas. A zde začíná spolupráce. Ani všichni ti odborníci nechtějí vést zápas s nemocí nebo jejími projevy a důsledky osaměle. Potřebují podporu a spolupráci svých pacientů. Obě strany vědí či tuší, že k dobrým výsledkům léčby jim pomůže hezký, otevřený a dlouhodobý vztah plný vzájemné důvěry. Obě strany o něj také povětšinou velmi stojí. Někdy to možná trochu vázne a drhne, ale pokud spolu oba umí mluvit, ptát se na to důležité a vzájemně si důvěřují, nemoc jakoby ustupuje do pozadí, léčba zabírá lépe, rychleji, pacient lépe a radostněji pečuje o sebe celého. Nejspíš si pacientovy větší spokojenosti všimnou i jeho blízcí a také oni se díky tomu cítí lépe.

Takže?

Starat se o sebe a někdy si o pomoc a péči také říct má smysl. Nejen pro toho, kdo onemocněl, ale také pro jeho okolí. Zbývá otázka: „Čím a kde začnu já?“

Mgr. Jana Tomanová, Ph.D.

Kontaktní formulář