Staročeská kuchyně

Počátky české kuchyně přirozeně sahají až do dob formování českého národa. Tehdejší člověk plně využíval všech domácích surovinných zdrojů, které mu poskytovalo zemědělství, chov dobytka, lov, ale i obchod. Nejčastěji se v české kuchyni objevoval chléb, maso, luštěniny a kaše. 

Polévka měla nezastupitelné místo – byla základem každého jídla. Naši předci jich znali mnoho druhů. Mezi ty nejprostší patřila „vodová“ (oukrop, voduňka, česnečka, žebrácká). V chudých rodinách byla slabě omaštěná sádlem, v bohatších do ní přidávali vejce nebo smetanu. Dále byly velmi rozšířené zelná (couračka, kyselica) či zahuštěné polévky, které se jmenovaly podle druhu zavářky (knedlíčková, čočková, jahelná). Nezapomeňme ještě na polévky pivní, ovocné nebo mléčné. Ty se připravovaly z mléka, smetany, podmáslí nebo syrovátky.

Zelí a brambory se dříve na českém stole objevovaly s železnou pravidelností, protože byly levné a snadno dostupné. Není se tedy čemu divit, že se připravovaly v mnoha regionálních variantách. Za to, že jsou brambory dominantou české kuchyně můžeme poděkovat císařovně Marii Terezii, která je nařídila pěstovat a konzumovat. Snažila se tak zastavit dlouhotrvající hladomor. Nejjednodušší úpravou bylo vždy jejich vaření ve slupce. Následně se oloupaly, osolily a podávaly s mlékem nebo podmáslím. Naši předci brzy zjistili, že se z brambor dá připravit tvárné a velice variabilní těsto, takže tvořili šišky, šlejšky, knedlíky, chlupatky, bramboráky, placky nebo škubánky. A také pečáky – to byly brambory pečené v troubě.

Pečivo mělo v tradiční kuchyni nezastupitelné místo, ať už jako obřadní, což znamenalo připravované k různým svátkům či významným událostem (vánočka, jidáše, mazanec, křehňátky), tak i jako všední pokrm (vdolky – béleše, buchty, mochury, koláče – frgály, trnčáky). Zvláštní místo zaujímal trdelník, který pravděpodobně pochází z moravskoslezského pomezí.

Samostatné kapitoly české kuchyně pak zaujímají masopustní a postní pokrmy a zabíjačka.

Staročeská chlebová polévka

Chléb patří mezi starobylé jídlo z obilí, původně vzniklé z placek z ječné mouky. Kolem roku 3500 př.n.l. vznikl chléb kvašený, který se již pekl jako bochníček. Chléb konzumovali všichni, avšak ten ztvrdlý nebo kůrky jedli jen chudáci. Úcta k němu byla v minulosti příslovečná. Stůl, na kterém ležel, byl místem téměř posvátným. Chléb na stole býval výrazem selského postavení. Všude jinde se totiž před věčně nedojedenými dětmi a čeledí spíše skrýval. Chlebové polévky umožnily spotřebovat tvrdší chléb v chutném a vydatném jídle.

Chlupaté knedlíky se zelím a uzeným masem

„Vzít na dlaň chlup je nemožné, najít ho v talíři je odpudivé.“ A přece se jedna z pozapomenutých příloh české kuchyně nazývá chlupaté knedlíky. Název pravděpodobně vychází z nerovného povrchu, který je tolik odlišný od hlaďoučkých knedlíků bramborových či houskových. Na povrchu knedlíků zůstává vrstvička vysráženého škrobu z brambor, která může připomínat jemné chloupky. Můžeme se setkat i s názvy bosáky, modráky nebo volováky.

Pukáče z Hané

Máku se na Hané selo tradičně nejvíce, a tak mezi poklady Olomouckého kraje patří makové kynuté buchty a koláče. Jistě si vzpomenete na selku v hanáckém kroji, která drží ošatku s těmito dobrotami. Podle tvaru, velikosti či příchutě je zde nazývají pukáče, ertepláky, hruškové vdolky, nebo hanácký tróč. Je zajímavé, že se recepty ne ně dědí z generace na generaci, takže chutnají už stovky let stejně.

Šoulet

Tradiční pokrm, který vychází ze židovské kuchyně si podnikaví Češi přizpůsobili vlastní úpravě. Obvykle v něm najdeme hrách, čočku, a dokonce i sóju nebo cizrnu. Husí maso je nahrazeno jinou drůbeží nebo houbami (v tomto případě se pak velmi podobá vánočnímu Kubovi). Jen pro zajímavost – šoulet býval oblíbeným pokrmem herečky Jiřiny Šejbalové a Jan Werich na něj také nedal dopustit. Dopřával si ho každé narozeniny, a tak se stal brzy oblíbeným i mezi gratulanty.

Text připravila Ing. Kornelie Holá, DiS. (nutriční terapeut). Děkuji panu Františkovi Petrákovi za poskytnuté fotografie.