To musím zvládnou sám

Vážení čtenáři, přinášíme vám první ze série článků psychologa. Věříme, že se vám článek bude líbit a články budou vycházet pravidelně do konce roku. Tato série článků mohla vzniknout za podpory MZ.

RES.To musím zvládnout sám.

Každý nemocný, který přichází k lékaři očekává, že lékař jeho nemoc nejen rozpozná, ale že ji bude účinně léčit, a nakonec ji vyléčí.  Pokud se dozví, že se svým onemocněním bude žít až do konce života je zklamán a nastupuje celá řada psychických mechanizmů, kterými se pokouší tuto skutečnost zvládnout.  První z nich je vytěsnění. To obnáší přesvědčování sebe sama, že vlastně o nic nejde, že se ho nemoc v celé své hrozbě ani netýká. “Schovávání hlavy do písku” však dlouho nevydrží, neboť příznaky nemoci jsou poslíčky neblahého faktu, že nemoc tu je stále.  Následuje fáze racionalizace, která spočívá v hledání souvislostí, sbírání všemožných informací o nemoci a cílené pokusy o získání průběhu nemoci pod vlastní kontrolu. V této fázi se mnoho nemocných pokouší změnit svůj životní styl, svou životosprávu. Vše začíná velkými předsevzetími spojenými se zbavováním zlozvyků a navozením zdravého životního stylu.  A člověk hledá další pomoc, zázračnou léčbu, která ho mávnutím kouzelného proutku zbaví všeho zlého. Lidé též pochybují o kompetenci svých lékařů, hledají nové, věhlasnější či zkušenější lékaře a někdy se nevyhýbají ani samozvaným léčitelům.  

Dlouhodobé více či méně neúspěšné pokusy o osedlání vlastní nemoci sebou přináší psychickou rozladu. Počáteční vztek je vystřídán sebelítostí a cesta hledání naděje se zdá trnitější. Navíc se často přidružují sociální problémy v souvislosti s psychickou labilitou a snížením výkonu. Člověk není to, co byl dřív.

 Přehodnocování vlastního života je signálem adaptace na přijmutí nemoci. To, že člověk přijme svou nemoc však neznamená, že se s ní smíří. Přijmutí své nemoci je pouze proces, ke kterému zákonitě musí dojít, protože nemocnému nic jiného nezbývá.  

Je třeba s nemocí žít. Žít tak, aby kvalita života byla co nejméně narušena. 

Je třeba se vyrovnat s tím, že řízení vlastního osudu je ovlivněno nemocí.  Do života už vždy budou patřit návštěvy lékařů, vyšetření a léky.  

Je třeba se vyrovnat s tím, že vykonávání některých aktivit je nemocí zcela nebo částečně znemožněno.  S touto skutečností se často pojí pochybnosti o sobě samých, o změně své hodnoty a strach, jak na to okolí zareaguje. Pomoc zkušeného psychologa je zde na místě. Ten může vest nemocného k nalezení hodnoty uvnitř sebe a k vidění svých vztahů v zářivějším světle.

Nejtěžší je však přijmout fakt, že nemoc může udeřit kdykoliv. Navzdory, anebo právě kvůli, tomuto ortelu si nemocný uvědomí hodnotu času. Naučí se rozlišovat důležité od méně důležitého a prožívat svůj život právě teď.  Platón řekl, že štěstí se neprožívá, že se na něj vzpomíná.  Nemocní RES, kteří bojují o kvalitní, plnohodnotný život, mají dar poznání žít život plnými doušky právě přítomností.

Co můžete udělat:

• Nebraňte se emocím a komunikujte své obavy s nejbližšími
• Získávejte relevantní informace o nemoci a nebojte se svého lékaře na vše co vás zajímá zeptat
• Neuzavírejte se do sebe
• Dodržujte zásady zdravé životosprávy
• Sportujte, cvičte, hýbejte se co nemoc dovolí
• Pravidelně konzultujte svůj zdravotní stav s lékařem a řiďte se jeho doporučeními
• Otevřeně si promluvte o vaší nemoci a vašich možnostech v rodině i v zaměstnání. V případě potřeby se poraďte se sociálním pracovníkem.
• Využijte služby psychologa  

Co můžete udělat ihned: 

• Místo zaměření na slabé stránky se zaměřte se na své silné stánky 
• Místo překonávání nedostatků posilujte své schopností
• Místo pochybností a smutnění vyhledávejte potěšení  

Doc. PhDr. Dr.phil. Laura Janáčková, CSc.

laurajanackova@seznam.cz

Mgr. Ing. Felix Sebastian Ratzenbeck, MSc.