Ty kočky, ty kočky - literární dílo

Další povídání zase musí naším známým: „Ty, eleď, Václave, jako jó, chtěl bych Ti něco povědět.“ Začal svoje „vystoupení“ po tradičním úvodu ten milý hlídač. Chvilku popocházel po našem dvorku šouravými kroky a hodnotil naše zvířata svým přísným zrakem starého hospodáře. „Ty,eleď, máš moc tlustý ty koníky – scípnou ti. A holuby sou na hovno, z toho nic néni, nemáš to držet. Ale králiky sou pěkný. Eště vokaž prase. No jééé! – To bude něco, viď, - eleď jako jó. No, a na co tolik kuřat – to sou ty bojleři? Jo, jó Václave, to dá práce viď, taky máma – eleď, řeže kopřivy. Jako jó, to zežere, a taky kozy máte, bóže to je práce a toho mlíka. Eleď Václave, taky to pijete?“ No to bylo vždycky vyptávání. Mimo to běhali okolo nás taky naše dvě děti, ale ty asi nestály za řeč. Pak si všiml psů, pochválil je a poplácal, ale najednou strnul. Jeho oči se upřely na slunkem zalitou lavičku, kde se rozvalovaly a blaženě přivíraly oči naše tři kočky. „Pane jó, eleď – eleď – jako jó, sou tu, sou tu tři, tři kočky – fuj!“ Vykřikl, až se zajíkal, začal couvat k domu, a ačkoli se na ně jenom podíval, musel se jít honem umýt, tak moc byl v tu chvíli čistotný. Protože jsme měli už venku hotovo, uvařila jsem kávu a v kuchyni jsme usedli ještě na kus řeči. A hlídač hned samozřejmě navázal na předešlé a pokračoval: “ Ty eleď, Václave – jako jó, to já nesnesu tule ty kočky. Má to moc bacilů, chytá to myši a sou to sebranka špinavá. A v porodně prasnic, jak je ta židle na odpo- čívání a na ní ten polštářek, tak na ten já bych si nikdá nesed‘, protože ty kočky sou špinavý co sou tam, voní na něm tábořijou a mají možná i blechy.“ Chvíli jsme ještě povídali; upozornili jsme ho na dva blížící se porody u prasnic a hlídač odešel do práce. My jsme poseděli u televize a asi po dvou hodinách jsme se šli podívat do té porodny, jestli už rodí ty prasnice. Ale nejdřív nás upoutal kouzelný obrázek. Milý hlídač spal na odpočinkové židli u okénka a aby neseděl na „špinavém a zablešeném polštářku“, kde ty kočky „tábořily“, položil ho za sebe na okénko a opřel si o něj hlavinku. A krásně se mu to spalo, ani ty kočky okolo něho mu nevadily. 

Eva Zavadilová, Roska Jihlava