“Jsme tu, abychom pomáhali pacientům s roztroušenou sklerózou a jejich blízkým”

šipka
 

Obrázky v šířce 800px v aktualitách

Aktuality VŽDY musí mít úvodní text

Pokud se nemá aktualita propisovat na FB vybrat štítek: nepropsat do rss

Úvodní text je souhrn celého textu pokud nechete dělat výtak použite chat GPT

Vždy si poslat testovací aktualitu na e-maily: landova@gmail.com, roska@roska.eu, ztausova@gmail.com

Pokud se aktulita vkládá na více stránek, MUSÍ být rozesílání zakazané na ostatních jinak příjde aktualita dvakrát.

Nápověda
editace

Horní menu

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
29 30 31 1 2 3 4
5
Roska Česká Lípa - trénování paměti
6 7
Procvičování paměti a kognitivních funkcí - Roska Praha
8 9 10 11
12 13 14
Ergoterapie, arteterapie - výroba svícnů pomocí drátěnek nebo provázků - Roska Praha
15 16 17 18
19 20 21
Ergoterapie, arteterapie - výroba svícnů pomocí drátěnek nebo provázků - Roska Praha
22 23 24 25
26
Zelené potraviny GW pro upevnění stylu
27 28 29 1 2 3
Drobečková navigace

Úvod > O nás > Literární díla členů Rosky > Můj Vilém peče housky

Můj Vilém peče housky



„Já vdávala se mladá – a hloupá…“
                          tak začíná písnička Nadi Urbánkové

A tu nám, moji milí doma, nechali zahrát na přání v rádiu Region, když jsme s manželem slavili už čtyřicet let společného života. A právě ta počáteční slova téhle pěkné, melodické písničky mi připomněla mé novomanželské začátky. Všechno pro mě bylo nové – bydliště, jiné prostředí, noví lidé a hlavně – jiné starosti. Zkrátka musela jsem i vařit pro nás oba – novomanžele. A byly tu brzy problémy. U rodičů jsem byla zvyklá na plynový sporák – i když v tu dobu nebyl ještě nijak moderní, ale dalo se na hořáku přidat či ubrat a hlavně – sám nezhasínal! Což u sporáku na dříví a uhlí nebylo. Když jsem se po krátké době naučila bravurně zatopit, tak to v hrnci brzo byla ohřáta voda na umytí, v konvici vřela voda na čaj, nebo jsem uvařila bílou kávu. Pak jsem třeba zapomněla přiložit a bylo po slávě. Ráno se nic nestalo, ale při vaření oběda to bylo něco. Jednou jsme také zabili slepici, která už nenesla. Můj muž ji zaříznutou ráno o půl páté, když odcházel krmit hřebce, položil na zem ke dveřím verandy a říká: „hoď ji do vody a udělej jí k obědu na paprice!“ Vstala jsem hned, vzala kbelík, a protože jsme bydleli hned u rybníka, nabrala jsem vodu a slepici v ní rychle máčela. Držela jsem ji tam pevně rukou a po chvíli jsem zkoušela, jestli už jde peří od těla. Ale nic. Tak jsem tu vodu vyměnila. A zase znova. Otáčela jsem slepicí v kýblu hlavou dolů, pak zas nahoru. Seděla jsem na bobku, pak jsem si vzala stoličku. Lidi ze vsi chodili do statku do práce a po pozdravu každý po mně pokukoval. Ale spěchali – tak se ani neptali, co tam dělám tak brzy. A já pořád čekala. A ono nic. A najednou to přišlo! Že ona ta voda musí být horká! Tak honem, vodu vylít. Zatopila jsem, napustila a ohřála vodu na sporáku a už jsem si zase všechno chystala na to „paření“ slepice. Docela rychle jsem ji  opařila a vykuchala. A od té doby už té drůbeže byly dobře stovky. Inu – žádný učený z nebe nespad. A já – vdávala se mladá a hloupá. A nikdy jsem to neviděla a nikdy o tom neslyšela. Je zajímavé, na co všechno může nebo musí člověk přijít sám.
A mimochodem – ten oběd tenkrát dopadl dobře a byl včas.

Eva Zavadilová