Procházka s tátou

      Zase jsem vyšel se Sisi na procházku. Byla to moje kobylka, nevelká, ale milá. Chodili jsme spolu polními cestami, po loukách kolem rybníků, nebo i okrajem města. Každý den jinou trasou. Někdy jsme potkali trénující běžce, jindy pejskaře se svými miláčky. Tentokrát jsme sešli z cesty na pole a po něm svižně do mírného svahu. Sisi se zastavovala a sem tam si ukousla ze suchých zbytků ve strništi. Zastavil jsem a pozoroval ji. Přemýšlel jsem, kolik vycházek a kolik kroků už jsme spolu nachodili. I můj táta měl rád koně. Najednou jsem bezděky začal s tatínkem rozmlouvat. Pochválil mi kobylku, ale při pohledu na mě se trochu zarazil. Řekl, že jsem se nějak změnil. Neuvědomil si, že už tu s námi není celých čtyřicet pět let.

      Vyprávěl jsem mu o naší rodině a o všem doma. Jak žijeme, kdo už také „odešel“. Kolik je změn a jiných věcí kolem nás. Zase jsme popošli trochu jiným směrem. Nepoznal ta místa, přitom na nich dlouho a těžce pracoval. Kde jsou lesy, proč tu není ten potok, kde je nějaká zvěř, co je to támhle za stavby, kam vede ta silnice? Vysvětloval jsem všechno zdlouhavě a skrýval slzy. Vlastně jsem zjistil, že takhle dlouho a otevřeně jsem s ním nemluvil. Samá práce, moc volného času nebylo. Jen těch několik slov při náhodném setkání v práci, krátká povídání při nějakých rodinných oslavách. Všechno uteklo. Spousta času, problémů, starostí i bolestí se mi promítlo od tátova odchodu. Mockrát jsem vzpomněl na jeho práci, průpovídky, na jeho život.

      Pomalu jsme se vraceli se Sisi domů. Povídal mi, jak by si představoval dnešní život, ale skutečnost ho velmi zaskočila. Díval se po krajině, kterou nepoznával, ale dřív tolik miloval. Blížili jsme se k silnici. Byl slyšet hukot aut a v tom se mi ztratil. Nedomluvili jsme konec našich myšlenek. Tak snad příště. Utřel jsem oči a nos a zamířil domů. Třeba si budu mít s kým popovídat doma…

Eva Zavadilová